Vojensko.cz

Na závěr mého níže uvedeného vyznání výzva!
Je reálné, že by se našel někdo, kdo na této hlásce sloužil, nebo je jeho příbuzný a známý a je v kontaktu s internetem.
Bylo by vynikající, kdyby se někdo takový našel.
Po 54 létech si dokáži z paměti a dokumentů vybavit jen jméno Fero /ze Slovenska/ a příjmení Janíček a Matonoha.
Takže mladí přátelé, zeptejte se otců nedo dědečků a pradědečků, jestli jim něco neříká kopec Sedlo nad Albrechticemi u Sušice na Šumavě. Ozvěte se!
Ostatní se tam vydejte na výlet, je tam krásná nová rozhledna www.rozhledna-nasedl…
Každý rok 1. května a 31. prosince jsou tam pořádány věhlasné turistické výstupy.

Ahoj Jardo....moc hezky jsi popsal život na hlásce. Také jsem zažil půl roku bez elektřiny a vody. Mělo to svoje kouzlo. Když zabloumám v paměti a zavzpomínám jak mě velitel hlásky Ruda řekl....potřebuji se vykoupat...přijde moje láska. Sebral jsem konev a absolvoval jsem kolečko od hlásky k silnici pro vodu 8x. Potom Ruda prohlásil, nebudu se koupat. Měl jsem pěkný vztek na Rudu. Jenom řekl...budeš mít fyzičku...je to pro Tvý dobro...to byla jeho slova. Když přijel po 40 letech na sraz...tak jsme se tomu jenom smáli...odpustil jsem mu...těším se až kluci přijedou v dubnu na sraz..:-) Bohouš

Zdravím všechny návštěvníky fotogalerie. Jsem autor fotografií, pořízených před 55 léty na hlásce Sedlo u Albrechtic.
Své dětství jsem prožil v Albrechticích u Sušice. Přímo nad vesnicí, na kopci Sedlo se nacházela t.zv. vidová hláska. Jako kluci, jsme tam s kamarády vojáky - hláskaři trávili hodně času.
Hláska byla umístěna na plošině kopce Sedlo, 902 m n.m., v místech bývalého Keltského a později Slovanského hradiště. Jižním směrem je plošina ukončena 25 m vysokou skalní stěnou, v ostatních místech jsou kolem plošiny zbytky kamenných valů po hradišti. Z vesnice je to cca 1,5 km a 150 m výškového rozdílu.
Na hlásce stál dřevěný domek 8x8 m o dvou ložnicích, kuchyňce, skladu potravin, skladu zbraní a střeliva. Vše jednoduše zařízeno, bez vody a elektřiny. Stěny vyzdobeny plakáty s popisy a vyobrazením letadel. Před budovou byl "okop pro stojícího střelce", který sloužil k obraně hlásky a kde se sloužilo při nepřízni počasí. Dále zde byla dřevěná pozorovací věž vysoká cca 20 m, s ochozem 2x2 m a s dalekohledem na stojanu. V okopu i na věži polní telefon TP. Dále zde byl jednoduchý přístřešek se sporákem na dříví, sloužící jako letní kuchyňka, stůl a lavice z dřevěných kuláčů. Dále kůlna na dříví a uhlí, latrína, kotec pro psa a králíkárny. I několik koček /čtyřnohých/ se zde také trvale pohybovalo /dvounohé jen občas/. Sklípek na brambory byl za domkem v lese. Ve vzdálenosti 200 m a o 25 níže, pod skalami byla upravená studánka s pitnou vodou.
Pozemek hlásky nebyl oplocen, jen jednoduchá ohrada a závora přes cestu. Takže, když přijelo "velení" na kontrolu, nebyl pro nás návštěvníky a někdy i dospělejší návštěvnice problém zmizet v lese. Dospělejší děvčata z okolních vsí sem také často zavítala. Tehdy jsme jako malí kluci plně nechápali proč, nyní je to jasné. Vždyť několik děvčat z Albrechtic se vdalo za vojáky a dnes jsou s nimi po celé republice, včetně Slovenska.
Pokračování níže.

Pokračování :
Telefonní spojení na hlásku bylo polním kabelem vedeným po stromech, později nahrazeno klasickým drátovým vedením po sloupech.
Na hlásce sloužilo 5 vojáků a byli zde zhruba celou vojenskou službu, jen občas docházelo k výměně. Jeden voják vždy sloužil na věži, jeden v okopu. Stále se učili znát letadla. Z různých materiálů, např. z plexisklových zlomků štítů z letadel /přivážených z letiště v Žatci/ vyřezávali a slepovali krásné modely letadel. Při zjištění letu letadla zrakem nebo sluchem hlásili telefonem azimut, výšku, vzdálenost a typ letadla. Pravidelně též zprávy o počasí a viditelnosti.
Jako kluci jsme si s nimi rádi o všem povídali, zúčastnili jsme se jejich práce, pomáhali jsme jim s donáškou vody, dřeva z lesa, péči o psa, s opravami telefonního vedení, když bylo ještě vedeno po stromech. Za odměnu jsme dostali možnost obléknout uniformu, hry se samopalem, vylézt na věž a pozorovat okolí dalekohledem. Dále nějaký pamlsek, dodnes si pamatuji typickou vůni a chuť vojenských kávovinových kostek. Rovněž tak i vůni a chuť vojenského polního telefonního kabelu, když jsme při opravách nebo hrách s telefonem strhávali jeho izolaci v zubech.
Základní potraviny / trvanlivé a ve velkém balení/ vojáci t.zv. "fasovali", ostatní nakupovali v místním obchodě.
Vojáci neudržovali kamarádství jen s námi kluky, ale i s obyvateli vesnice. V sestavě vojáků na hlásce byl vždy někdo kdo velel, kdo rozumněl vaření, další kdo byl technicky zdatný a pod. Když měl někdo řemeslo, kterým mohl pomoci lidem z ještě poměrně zaostalých vesnic, byl t.zv. na roztrhání. Odměnou pak bylo pozvání do restaurace, na jídlo. Vždy si odnesli nějakou výslužku ze zabijačky, z pouti. O pekáč buchet, koláč a vánočku nebyla nouze.
Jak se v "kronikách" okolních vesnic vypráví, i k event. "výpomoci" v ložnicích také došlo.
Pokračování níže :

Pokračování:
Hry s vojáky v mých 10 - 15 létech a vliv jednoho, který byl povoláním elektrotechnik a daroval mě součástky z telefonu a pomohl sestavit telefon, krystalku a jednoduchý bateriový radiopřijímač. Přímo tak určil můj zájem o elektrotechniku, volbu studia a povolání. Když jsem pak při odvodu na nějaký dotaz odpověděl, že znám vojsko PVOS, narukoval jsem v r. 1963 jako spojař na 309 RTH Doubrava /Poleň/. Později, ve svém povolání u Spojů a Telecomu jsem pak byl s vojsky PVOS stále v kontaktu.
Na závěr malá úvaha:
Je možné, že někdo existenci těchto hlásek a vojska PVOS bude tendenčně politizovat s ohledem na tehdejší situaci. Pokud si ale dokáži vybavit, vojáci sloužící na hláskách celou tuto službu a zodpovědnost jim svěřenou brali velmi vážně, bez jakéhokoli politického zaujetí a vlivu.
Nyní již také plně chápu, proč musela být armáda profesionalizována. Nedovedu si představit situaci, že je dnes posláno 5 chlapců ve věku 19 - 20 let na odloučené místo s tvrdými podmínkami /bez vody, elektřiny/ s povinností zajistit službu a postarat se o sebe. Vybavit je samopalem, ostrými náboji, granáty, penězi na potraviny a požadovat zodpovědné plnění úkolů hláskaře.
Jaroslav Vítovec, únor 2013

Poslední dobou se na vojensku zveřejňují dobové fotky z padesátých let a můžu napsat,že je na co koukat. Věřím,že pro 14 leté kluky to musel být zážítek a pro osazenstvu hlásky zpestření Děkuji.